Mám slabost pro drobná auta, která jsou promyšlená do posledního centimetru. Pro taková, co jezdí přirozeně, nic nepředstírají a nesnaží se zaujmout na sílu. A přesně v tomhle trojúhelníku se už roky potkává Honda Jazz Crosstar. Tenhle japonský „krabičák“ si postupně našel cestu k víc než sedmi milionům lidí a vždycky platil za etalon chytře využitého prostoru. Poslední týden jsem zkoušel zjistit, jestli si tu pověst drží i v nejnovější generaci, která je už jen jako hybrid.
Crosstar: když praktičnost hraje první housle, design spíš doprovází
Jazz se proslavil hlavně tím, jak uměl vytěžit maximum z maličkého půdorysu. Skoro čtvercová karoserie, nápadně „mpvčková“ architektura a vnitřek, který často zahanbil i větší auta – to byl jeho typický trik. Jenže krása? Ta nikdy nebyla hlavní argument, proč si ho kupovat. A u nejnovějšího Crosstaru to platí dvojnásob.
Zvenku na mě působil až překvapivě nenápadně, jako kdyby už nějaký čas jezdil po ulicích, přitom jde o čerstvou novinku. Klasický Jazz umí vypadat moderněji – bez výrazného oplastování a s čistším čelem působí skoro futuristicky. Crosstar naopak vypadá tak trochu zaměnitelně. Neurazí, ale taky ve vás nezůstane dlouho uložený.
Uvnitř je to jiný svět: moderní, jednoduché a přitom lidské
Jakmile ale vezmete za kliku, nálada se otočí. Kabina mě překvapila hned napoprvé – působí současně minimalisticky i útulně, bez toho sterilního „tabletového“ dojmu, který dnes umí interiéry zabít. Ano, tlačítka se škrtala, ale naštěstí ne stylem „ať si řidič trpí“. To nejdůležitější zůstalo fyzické: hlasitost i klimatizace mají pořád svoje ovladače a díky tomu se dá auto řídit intuitivně, bez lovení v menu a bez odvracení očí od silnice. Na volantu zůstala klasika pro média, tempomat a podobné věci, zbytek jde přes infotainment.
A teď přijde překvapení: Honda má konečně infotainment, který se dá pochválit.
Infotainment, který neuráží – naopak baví
Kdybych měl v minulosti trávit tolik času v starších hondích systémech, asi bych po dvou dnech radši komunikoval s automatem na jízdenky než s autem. Jenže tady je to jiné. Nový systém je odvozený z Hondy e a funguje výborně: je rychlý, přehledný, logicky poskládaný a dotykově přirozený. Velké dlaždice se trefují snadno i za jízdy, domovskou obrazovku si můžete poskládat podle sebe a orientace je otázka chvilky. Já jsem si s tím sedl během minuty – a tohle u Hondy fakt nepíšu často. Tady je vidět obrovský skok kupředu.
„Obýváček“ na palubě: vzduch, výhled a chytré drobnosti
Palubní deska má úplně novou filozofii: co nejvíc klidu, jednoduchosti a pocitu pohody. Část je potažená látkou (navíc praktickou – omyvatelnou a voděodolnou), tvary jsou čisté, nic vám nepřekáží ve výhledu a kabina působí vzdušně. K tomu přispívají i dvojité A-sloupky a velké prosklení – z Jazzu je opravdu dobře vidět ven, což je ve městě k nezaplacení.
Geniální detail, který jsem miloval už dřív: držáky na nápoje po stranách palubky. Zní to banálně, ale v praxi je to přesně ten typ „aha!“ řešení, které vás začne bavit každý den. Klasický přístrojový štít nahradil informační panel, který může na první pohled působit až přeplácaně, jenže ve výsledku máte všechno důležité pořád před sebou.
Prostor jako v o třídu větším autě
Prostornost je tradičně silná stránka a ani tady Jazz nezklamal. Vpředu jsem měl místa víc, než bych čekal od auta kolem čtyř metrů. Sedadla jsou navíc výrazně pohodlná – širší, přepracovaná, zaměřená na komfort. Upřímně: posadit se do nich je trochu jako dostat obejmutí. A odkládací prostory? Tady se šetřit nezapomnělo. Dva kastlíky, spousta šikovných míst na drobnosti – praktičnost je v Jazzu pořád základní stavební materiál.
Vzadu pak přichází další typický jazzovský trik: místo. Takové, že si v podobně velkém autě málokdy dáte nohu přes nohu – tady ano. Čtyři dospělí zvládnou cestovat bez reptání. Kufr nabídne lehce přes 300 litrů a po sklopení sedadel se objem násobí. Nádrž je kvůli prostoru přesunutá pod přední sedadla, díky čemuž může druhá řada nabídnout variabilitu, kterou Honda tradičně prodává pod názvem „Magic Seats“.
Hybrid po vlastním způsobu: skoro jako elektromobil
Největší novinka je ale pod kapotou. Jazz se teď prodává výhradně jako hybrid a Honda to řeší úplně jinak než většina konkurence. Základ tvoří atmosférická patnáctistovka, dva elektromotory a – pozor – žádná klasická převodovka. Spalovací motor má 72 kW, elektromotor v roli generátoru 70 kW, hlavní trakční elektromotor 80 kW. Systémově to dává 80 kW a 253 Nm.
Myšlenka je jednoduchá: většinu času auto pohání elektromotor, zatímco benzínová jednotka spíš vyrábí elektřinu. Spalovací motor se „napřímo“ připojuje jen v situacích, kdy je potřeba vyšší výkon, a to přes pevný převod. Na papíře to zní komplikovaně, Honda ale tvrdí, že ve výsledku jde o kompaktní a jednodušší řešení než u konkurentů.
V praxi: plynulost, okamžité reakce a nízká spotřeba
Ať už je teorie jakákoli, pocit za volantem je jednoznačný: chová se to hodně jako elektromobil. Okamžitý zátah, bleskové reakce na plyn a krásně plynulé zrychlení bez typického hybridního „přemýšlení“. Celý systém působí nečekaně sehraně, až elegantně. Honda vám navíc nedává žádné režimy k přepínání – auto si všechno řeší samo a dělá to překvapivě dobře. Pro mě osobně jde o jeden z nejpříjemnějších hybridů, co se dnes dá řídit.
A spotřeba? Ve městě jsem se dokázal pohybovat kolem dvou litrů. Na zhruba dvousetkilometrovém výletu, kde se míchala dálnice a okresky, jsem skončil na 3,4 l/100 km. A pořád to nebyla žádná „eko-chůze“ – dynamicky je to auto normálně příjemné.
Ve městě doma, mimo město bez strachu
Jízdně se Crosstar chová přesně tak, jak si u něj přejete: žádné sportovní manýry, spíš klid, jistota a poddajný podvozek. Je to městský specialista – vyšší posez, výborný výhled z kabiny a skvělá manévrovatelnost z něj dělají auto, které se protáhne všude a zaparkuje téměř kdekoli. A díky instantnímu točivému momentu elektromotoru je městský provoz fakt příjemná disciplína. Navíc s vědomím, že vás kilometr vyjde na směšné peníze.
Jenže Jazz se nezalekne ani dálničního tempa. Umí jet klidně, sebevědomě, a asistenty (udržování v pruhu, adaptivní tempomat) fungují velmi dobře. Komfort zůstává vysoký i při delších přesunech a překvapilo mě i slušné odhlučnění. A když se přece jen něco ozve, dá se to bez námahy přebít solidním audiosystémem.
Verdikt: nenápadný génius s vyšší cenovkou
Honda Jazz Crosstar nebude auto, na které si lidé ukazují prstem na parkovišti. Není to módní ikona. Jenže když jde o chytrost, upřímnost a každodenní použitelnost, trefuje se do černého. Prostorové kouzlení pokračuje i v nové generaci, kabina je plná šikovných nápadů a hybridní systém funguje úsporně a příjemně – navíc s „elektro“ pocitem, který beru jako velké plus. Jízdně je vyvážený, komfortní a jistý.
Háček? Crosstar se prodává jen v nejvyšší výbavě a stojí 609 990 Kč, což už není drobnost. Na druhou stranu: umí si tu cenu obhájit tím, jak kompletní balík nabízí. A hlavně připomíná, že svět nutně nepotřebuje obří auta s obřími motory. Když je to navržené chytře, stačí auto „velikosti boty“ – a ve finále v něm máte všechno, co opravdu využijete.
